Bída armádních zakázek

Gripeny, Pandury, Casy, Dinga, Glocky, Skylarky.. v normálně fungujícím státě by většina z vás znala jenom první slovo, tedy název výrobce nadzvukových letounů používaných českou armádou. Ale obávám se, že znáte i další názvy vojenské techniky. Vždyť kdo by neslyšel o „Aféře Pandury“ nebo mnohých dalších, kterými nás Ministerstvo obrany zásobuje posledních 20 let? Změní se to? A jak zabránit podobným aférám do budoucna?

foto: neznámý aut.

Dům hrůzy

Tendry Ministerstva obrany jsou noční můrou všech, kteří se zajímají o veřejné zakázky. Staly se synonymem korupce a klientelismu – tyto dva honosné latinské výrazy však můžeme nahradit jediným českým slovem, které je myslím přiléhavější. Staly se synonymem pro zlodějinu.

Pandur pro českou armádu stojí přes 130 milionů korun, obvyklá cena je 57 milionů. Obrněná auta od italské společnosti Iveco nakupujeme za 33 milionů a více, přičemž obvyklá cena je 25 milionů. Pro ty, kdo se o již proběhlé zakázky zajímají detailněji, přikládám prezentaci z tiskové konference Věcí veřejných o zbrojních zakázkách konané 25. února 2010, která dává přehled nákupů z doby kralování ministra Bartáka (ZDE).

Cílem tohoto blogu však není poukazovat na minulé skandály, ale přispět k diskuzi o tom, jak podobným věcem zabránit do budoucna. Nálada ve společnosti, poslední mediální bouře kolem Pandurů i osoba ministra Vondry dávají jedinečnou šanci „šlápnout“ do zaběhlého systému provizí předávaných v igelitce a posunout Českou republiku směrem k vyspělým zemím. Jak na to?

Jiní lidé, jiné instituce

Současný nákup zbrojní techniky evidentně nefunguje a je třeba provést změny jak personální, tak institucionální. V personální rovině je jistě dobře, že nový ministr kvůli neutěšenému stavu zakázek odvolal náměstka pro vyzbrojování a šéfa Úřadu dohledu nad akvizicemi. Také se obklopil poradci, kteří nepřichází nutně z rezortu obrany a nemají vazby na armádní špičky. Za všechny jmenujme nově ustavenou funkci generálního sekretáře ministerstva a jejího prvního představitele Jana Vylitu, který na ministerstvo přešel z privátní sféry, konkrétně z pozice krizového manažera firmy PricewaterhouseCoopers. Vzhledem ke stavu zakázek se jeho profese zdá pro tento rezort ideální.
Vyšetříme Pandury, vyměníme lidi. Jak ale zaručit, že celý systém zbrojních nákupů nestojí pouze na dobrých charakterových vlastnostech aktuálního náměstka? A co když se někdy v budoucnu chopí otěží ministr, který bude mít naopak zájem na tom, aby se nic nevyšetřilo?

Brzdy a protiváhy

Vítám změny v těch orgánech ministerstva, které provádějí nákupy. Problém je však i v jejich kontrole. Kontrolní orgány jsou mnohé, všechny však de facto spadají do vlivu šéfa rezortu obrany. V čele Vojenské policie je náčelník Vojenské policie, který je mu přímo podřízen. Neboli: ten, kdo má kontrolovat, spadá pod toho, kdo je předmětem kontroly. Je to tak i v mnohých západních armádách, v českém prostředí to však přináší nám dobře známou situaci, kdy informace o podivných zbrojních zakázkách nepřináší Vojenská policie, ale novináři MF Dnes.

Jsem proto zastáncem větší nezávislosti Vojenské policie, kterou v současné době tvoří dvě naprosto odlišné složky. Vyšetřovatelé, často bývalí policisté, často špičkoví vyšetřovatelé a právníci, kteří se zabývají kriminalitou v armádě. A pořádková služba, obdoba americké Military Police, která zajišťuje ostrahu objektů nebo třeba ochranu osob. Bohužel jsou vojenští detektivové často nasazováni do role pořádkové síly, což odporuje podstatě jejich práce. Pravidelně se stává, že jsou nuceni na přehlídkách a jiných veřejných akcích hlídat „hlavouny“ na tribuně tak, aby si je každý mohl prohlédnout. Proto je dle mého názoru důležité vyšetřovací složky vojenské policie oddělit a vyvést je z vlivu ministra tak, aby mohli skutečně nezávisle vyšetřovat.

Abychom se vyvarovali „cinknutých“ nákupů do budoucna, musíme se kromě dobrého charakteru vedoucích pracovníků ministerstva spolehnout i na opravdu nezávislou kontrolu zvnějšku, která bude stát mimo vliv šéfa rezortu. O podobném úřadu se mluví již dlouho, nejčastěji jako o Generální inspekci ozbrojených složek. Ta by spadala přímo pod premiéra a měla by dvě ramena. Jedno vojenské, tedy dnešní Vojenskou policii očištěnou od pořádkové služby, a jedno civilní, tedy dnešní Inspekci policie. Její šéf by musel být silná figura do jisté míry nezávislá na politických tlacích, čehož se dá docílit například tím, že bude jmenován na delší časové období a jeho případné odvolání bude podléhat kontrasignaci prezidenta.

Problém jde jistě řešit i jinými způsoby a já jsem otevřen diskuzi. Variant je mnoho, ale jedno je jisté; současný systém potřebuje změny.

Jsem také na Facebooku a mých stránkách viktorpaggio.cz .