Rozvojová pomoc - jak úspěšně pomáháme?

Jako člen Výboru pro evropské záležitosti a fanoušek rozvojové spolupráce jsem strávil týden v listopadu na cestách po Etiopii s organizací Člověk v tísni. Mým cílem bylo podívat se na současný stav rozvojových projektů.

Škola Chefe Konbo v jižní Etiopii je financovaná z českých prostředků.

České peníze dávají v Africe vzniknout mnoha projektům: domorodci se školí v nejrůznějších dovednostech, staví se tu školy, hloubí se studny. Vláda navíc letos zúžila počet prioritních zemí pro českou rozvojovou pomoc a v Africe zůstává jediná – Etiopie.

Před dvěma roky, kdy byl ještě seznam prioritních zemí širší, jsem se zúčastnil projektu v africké Zambii, kde jsem tři měsíce učil matematiku na vesnické škole. Následně jsem procestoval Tanzánii i Keňu, a utvořil si vcelku temnou vizi blízké budoucnosti afrického kontinentu, ke které přispívá i naše „pomoc“. Etiopie do mých představ uvolnila trochu růžové barvy, i když výsledek je stále spíše do černa.

Zambie

Nevládní organizace provozují v Zambii bezpočet bohulibých činností: Češi učí na školách a staví solární elektrárny, Němci se starají o sirotky, Japonci opravují silnice. To vše je dobré a krátkodobě to místním lidem pomůže, špatně nastavené projekty však v dlouhém období lidem spíše škodí.

Například postaví-li Evropané silnici, je to pro místní v horizontu několika let přínosné. Zároveň to však znamená, že úředník na zambijském ministerstvu dopravy, který měl výstavbu této silnice na starosti, neodvedl svou práci a nic se mu nestane. Možná měl na silnici i vyhrazené zdroje, které ukradl, a neponese za to odpovědnost, protože silnice přeci stojí. Nevládní organizace tak odstraňuje tlak na vládu, aby plnila dobře svou funkci. Umožňuje vládní elitě, která neodvádí svou práci (neučí na školách, nestará se o sirotky, nestaví silnice), aby zůstala i nadále u moci.

Špatně nastavená rozvojová pomoc navíc bere iniciativu místním. V Zambii je snem každého mladého člověka za a) odjet do Evropy, za b) rozdělovat zahraniční rozvojovou pomoc. Tedy ne stát se lékařem nebo prezidentem, ale rozdělovat evropské, případně americké rozvojové granty. Nejlepší auta, která se prohání po hlavním městě Lusace, nepatří místním podnikatelům, ale nevládkám nebo organizacím typu US AID (americká agentura pro mezinárodní rozvoj). A to je špatně.

Pomoc jako ropa

I do oblasti rozvojové pomoci už pronikla politická korektnost, a termín „rozvojová pomoc“ je na ústupu. Moderní je říkat „rozvojová spolupráce“, slovo „pomoc“ by se totiž mohlo údajně dotknout přijímající země. Já sousloví „rozvojová pomoc“ pokládám za logické a sedne mi lépe, proto jej budu používat i dále v textu.

Nekontrolovaná a cyklící se rozvojová pomoc přináší zemi spíše úpadek. Brzy se začne podobat ropě – jde o příjmy, o které se stát nijak významně nepřičinil, které „spadly z nebe“.  Ty naleptávají ekonomiku, uměle rozšiřují státní sektor a vedou ke spoléhání se na jediný zdroj financí. Příkladem budiž většina států vyvážejících nerostné suroviny.

V rozvojové pomoci jsou peníze často vynakládány na nesmyslné projekty, které se cyklí a jejichž jediným přínosem je, že poskytují obživu administrátorům jak na straně dárcovské, tak přijímající země. Lidé z nevládních organizací zabývající se rozvojovou pomocí, pak tvoří zvláštní komunitu s vlastním slovníkem: organizují „workshopy“, projekty nehodnotí, ale „evaluují“, v jejich řeči se to hemží zkratkami typu MDG (Millennium Development Goals - Rozvojové cíle tisíciletí), LIC (Low Income Countries – nízkopříjmové země), ODA (Official Development Assistance – oficiální rozvojová pomoc) a dalšími.

Nevládní sektor je také velmi benevolentní v hodnocení svých výsledků. Občas mám neodbytný dojem, že pro práci v nevládce rozdělující rozvojovou pomoc prostě stačí být dobrým člověkem, co chce pomoct. Za špatně navržené projekty, které spolkly peníze a nesplnily svůj účel, nenese nikdo odpovědnost. Neziskovému sektoru by prospělo více lidí přicházejících ze soukromé sféry, nebojím se říci více manažerů. Protože v rozvojové pomoci jde o mnohem víc než v běžné firmě. Tady se nehraje o zisk. Hraje se o jídlo a vodu, o možnost vytáhnout celé regiony z chudoby a dramaticky zlepšit životní standard dotčených lidí.

Udržitelnost

Zaklínadlem všech rozvojových projektů je „udržitelnost“ neboli „sustainability“. Význam tohoto slova chápe každý trochu jinak. Byl jsem svědkem toho, jak se o jeho přesný význam půl hodiny přeli účastníci přednášky o rozvojovce na pražské Zemědělské univerzitě. Dle mého názoru lze jako udržitelný nazvat pouze takový projekt, který nevládní organizace po několika měsících či letech zcela opustí a bude fungovat výhradně za pomoci místních. Pozitivní zprávou je, že takových projektů přibývá a profesionální nevládní organizace jako Člověk v tísni se na udržitelnost projektů soustředí. Přesto jsem například při své cestě po Etiopii viděl mnoho projektů, které jsou spíše než pomoci místním plýtváním peněz. Právě na příkladu Afriky, do které směřuje rozvojová pomoc již přes 40 let je vidět, že něco děláme špatně.

Dojmy z Etiopie

Naší týdenní cesty se kromě mě účastnili členové zahraničního výboru sněmovny David Šeich (ODS), Robin Böhnisch (ČSSD), a dvě pracovnice organizace Člověk v tísni, které nás provázely světem rozvojových projektů. Primárně nám byly představovány projekty financované z českých peněz, ale shlédli jsme i činnost například německých nevládek. V přiložených fotografiích je většina z nich, zde je však vzhledem k jejich počtu uvádět nebudu. Pro představu jsem vybral pouze dva projekty, které lze z hlediska udržitelnosti použít jako modelové. První je krásným příkladem účelně vynaložených peněz a udržitelnosti, druhý je příkladem toho, že není-li projekt dobře promyšlen, nezachrání vás od jeho selhání ani bohulibé úmysly.

Udržitelná škola

Sbírka společnosti Člověk v tísni „Postavme školu v Africe“ dala příležitost vzniknout i škole na fotografii. Nalézá se poblíž města Awassa v jižní Etiopii a byla již kompletně předána místním úřadům. Funguje bezproblémově, což ji činí krásným příkladem smysluplného a udržitelného projektu.

Úspěch tkví v pečlivém výběru místa pro budoucí školu. Za prvé vybraná oblast už nesmí mít školu vlastní, za druhé místní úřady musí bezplatně převést vhodné pozemky a hlavně na stavbě se musí pracovně i finančně podílet místní komunita, tedy okolní vesnice. Na tuto školu museli domorodci přispět částkou zhruba 40 tisíc korun, což jsou na zemi s průměrným HDP na hlavu 900 dolarů skutečně veliké peníze (pro srovnání: pro ČR je to zhruba 25 000 dolarů). Cena podobné stavby je něco přes milion korun, takže je jejich spolufinancování spíše symbolické, přesto zaručuje, že se místní budou o budovy školy starat a budou ji považovat „za vlastní“.

Podobný přístup byl úspěšně uplatněn i v případě dalších škol. Je třeba říci, že současná šéfka Člověka v tísni v Etiopii Michaela Brožová Burdová je příkladem profesionála, který si otázku udržitelnosti projektů uvědomuje a který projekty nastavuje tak, aby fungovaly i po našem odchodu.

Neudržitelná studna

Southern Nations, Nationalities, and People's Region (SNNPR), region rozkládající se na jihu Etiopie, trpí nedostatkem kvalitní pitné vody. Proto nevládní organizace včetně těch českých na místě vybudovaly několik vrtů.

Vrt na fotografii jde o hloubky 300 metrů, takže je nutné použít pro vytažení vody na povrch čerpadlo. Voda má navíc přes 60 stupňů a je třeba ji filtrovat, provoz vrtu tedy vyžaduje pravidelnou údržbu. A tady je lidově řečeno „zakopán pes“.

Místní Úřad pro vodu (Bureau of water) se o tyto vodní zdroje nestará a tak fungují pouze pár měsíců do roka. Vrt na obrázku byl již několikrát opraven, ale zahraničními nevládními organizacemi, které tak na sebe v očích místních lidí vzaly odpovědnost za jejich provoz. Neboli: když vrt nefunguje počkáme, některá z nevládních organizací ho opět opraví.

Tento projekt je nesen dobrým úmyslem přinést místním kvalitní vodu, byla však zanedbána otázka jeho dlouhodobé udržitelnosti. Tedy: vyjednat s místními úřady následnou údržbu, finančně zainteresovat okolní vesnice, vyškolit personál pro pravidelné prohlídky a údržbu zařízení… Výsledek: vyschlé vrty, za jejichž nefunkčnost nese v očích místních lidí nevládní organizace, která je naposledy opravila.

Nefunkční zdroje v tomto regionu mají i další tragický rozměr. Organizace UNICEF poskytla místnímu Úřadu pro vodu částku 140 milionů dolarů na rozvoj vodních zdrojů, ze kterých bylo 78 milionů vráceno jako nevyužitých.

Postoj ČR

Podíl na pomoci rozvojovým zemím je znakem civilizovanosti země a jsem rád, že Česká republika vydává v rámci zemí Vyšegrádské čtyřky (ČR, Polsko, Slovensko, Maďarsko) na tuto oblast nejvíce. Přesto je náš příspěvek ve výši 0,23% HDP ve srovnání s vyspělými západními zeměmi nízký a je třeba usilovat o jeho zvýšení.

Je také třeba investovat pouze do takových projektů, které jsou dlouhodobě udržitelné a vyžadují spoluúčast a iniciativu místních.

Dodatek: pod tímto článkem vznikla živá diskuze, kde mnozí pochybují o smyslu rozvojové pomoci v duchu "proč posílat peníze do rozvojových zemí, když sami máme nezaměstnané a potřebné". Především je rozdíl v míře: v ČR mají lidé přístup k pitné vodě a neumírají hlady. Kromě jisté morální povinnosti má však rozvojovka i konkrétní, hmatatelné výhody pro ČR. Žijeme v globalizovaném světě, kde se každé zhoršení situace v Africe projeví i negativními jevy u nás:
- zvýšením migračního tlaku na hranice EU, a tedy zvýšenými náklady na její ostrahu a následnou péči o uprchlíky, azylová řízení atd. (viz Španělsko, Itálie a Řecko, které se musí vyrovnávat s tisícovkami nelegálních imigrantů denně)
- radikalizací a nárůstem vlivu extrémních hnutí a teroristických skupin, což přináší zvýšené výdaje na bezpečnost
- rozpad některých afrických států a vznik tzv. "failed states" většinou znamená jak humanitární katastrofu, na kterou je mezin. společenství nuceno reagovat a stojí nás velké peníze, tak další bepečnostní rizika a narušení obchodních cest (viz Somálsko a boj s místními piráty, který platíme všichni ve zvýšené ceně přepravovaného zboží)

Jsem také na Facebooku amých stránkách viktorpaggio.cz .